Tajemství za skleněnou oponou

Nový Bor, 13.–15. 6. 2014

Rozhovory

matragi.jpgRozhovor s Blankou Matragi

Při dnešním workshopu nemohlo jistě nikomu uniknout, že se zcela ponoříte do své práce. Zároveň se ale odehrává tak trochu divadlo, protože zapojujete i všechny kolem a ráda přijímáte a vnímáte jejich reakce a energii, je to tak?

Ano, já jsem taková. Vlastně každý výtvarník žije ve svém mikrosvětě, kde něco tvoří a teprve čeká na reakce okolí. Ale dneska to bylo úžasný, právě ta bezprostřednost tady těch akcí, že lidé zatleskají, přinesou mi dokonce květiny a vůbec spoustu dárků – z toho jsem byla překvapená. Mladí lidé mi na workshop přinesli vlastní výtvory ke konzultaci, jestli mají talent. A to je podle mě i záměrem této akce. Turismus je o cestování, objevování a o propojování. Já když něco tvořím, tak chci, aby si to užívali i ti, co tvoří se mnou.

Když člověk pozoruje vaši práci, nemůže mu uniknout, že si hlídáte veškeré detaily. Je vidět, že hlídáte i fotografy a kameramany a myslíte i na ty výstupy, které z akce vyjdou, čili jste vlastně o krok napřed. Navíc to umíte provést způsobem, který je velice zábavný a dalo by se říct, že jste takříkajíc „teátr“?

Já jsem „teátr“ určitě a to, abych si hlídala detaily, mě naučil život. V minulosti jsem spoustu věcí podcenila a pak jsem zpětně litovala, že z toho nemám žádný dokument. Ty zadní projekce v myšlenkách toho prožitku už u člověka samozřejmě nejsou tak ostré, jako byla realita. To je až někdy k lítosti, že se ty vzácné okamžiky pomalu vypařují. Když se třeba malé děti nechávají podepisovat na ruku, nebo když tam dnes přišla těhotná paní a já se jí podepisovala na bříško – to je úžasný! Můžu jí dát požehnání, aby ten druhý život pokračoval a aby se narodil s velkým darem toho, co máme my výtvarníci. Protože si uvědomuji sílu těch okamžiků, hlídám si i jejich dokumentaci.

Na závěr bych se vás ráda zeptala na dvě otázky, které pokládám všem hostům MEET CZECH DESIGN. Co pro vás osobně znamená design?

Já si myslím, že design pro každého tvůrce znamená sebevyjádření a sdělení myšlenek, které se výtvarníkovi honí hlavou. V jakémkoliv oboru design zprostředkovává komunikaci s okolím, což je úžasná možnost, když člověk může skrze různé počiny a akce, jako je MEET CZECH DESIGN, toto všechno vyjádřit.

A jak vnímáte vy osobně projekt MEET CZECH DESIGN?

Myslím, že myšlenka projektu je úžasná. Propojí města, lidi i média a vede všechny k tomu, aby se zaktivizovali a sešli se na něčem, co lidem něco dá a čím je edukuje zároveň. Já si myslím, že jsou to výzvy, skrze které máme možnost seberealizace a zároveň konfrontace s jinými kolegy. Zprostředkovat komunikaci právě výtvarníka s okolním světem zde probíhá velice spontánně a je to velice příjemné setkávání. Fandím tomu a jen tak dál.

boreksipek.jpgROZHOVOR S BOŘKEM ŠÍPKEM

Co pro vás znamená design?

Pro mě osobně design znamená práci, je to moje povolání, ale design je pro mě výraz naší dnešní kultury. Je to součást našeho života, je to něco, co ovlivňuje náš každodenní život a co ovlivňuje také náš sváteční život. A je to disciplína, která je sice poměrně mladá, ale čím dál více významnější pro rozvoj naší kultury.

Co si myslíte o Meet Czech Design?

Já si myslím, že je strašně důležité, aby takovéto projekty vznikaly, protože spousta lidí si tu roli designu stále ještě neuvědomuje, ale hlavně producenti si ji neuvědomují. Často si své věci nějak řeší sami a neuvědomují si, že design jako taková přidaná estetická hodnota může mít i ekonomické dopady.

Pojí vás s Novým Borem ještě něco jiného než vaše sklárna Anežka?

No, kořeny tu žádné jiné nemám, jsem rodilý Pražák. Poprvé jsem se do Nového Boru dostal, když mi bylo asi 16 let, protože jsem měl úzké vztahy s panem Roubíčkem, který mě sem přivedl. Já jsem vždycky toužil po tom být architektem a nikdy jsem se sklem tak nějak nezabýval a vzniklo to, když jsem postavil svůj první dům a chtěl jsem do něj udělat lustr. To bylo někdy v roce 1982, a od té doby mě to chytlo a pracuju s ním.

Já si vás teď dovolím parafrázovat, protože někde jsem se dočetla, že Anežka je jako vaše dítě a že takto jste vždycky chtěl pojmenovat svou dceru. A tak je tato sklárna, kde se právě nacházíme, váš splněný sen a mě by zajímalo, jaké je Anežka dítě?

Anežka je určitě hodné dítě (smích), ale ta výchova není jednoduchá. Protože v dnešní době ta sklářská industrie není ekonomicky v tom nejlepším, takže je to přirozeně spojené i se starostmi. Ale nám se tady podařilo udělat prostředí, které bychom jinde neměli. Protože každá jiná firma si upravuje svoje technické zařízení, aby to odpovídalo výrobě, a člověk se musí hodně podřizovat. Tady se nám to vede dělat tak, jak chceme.

Začínají sem chodit návštěvníci na váš workshop, který začne za chvilku, takže se vás na závěr ještě zeptám, co dnes budete vyrábět?

Teď doděláme jen takové lehké věci, sklenky, ale se začátkem workshopu začneme tvořit skleněné sofa, které potom pojede do Japonska.

ROZHOVOR S DAVIDEM SOBOTKOU (KURÁTOR MEET CZECH DESIGN V NOVÉM BORU)

Co pro vás znamená design?

Pro mě osobně znamená naprosté odevzdání se tomuto tématu, protože od svých studentských let jsem k designu trochu směřoval. Jako každý student umělecké průmyslovky jsem chtěl studovat na UMPRUM, a nakonec jsem se rozhodl pro práci u Bořka Šípka, což byl můj největší učitel designu architektury a umění, kde jsem strávil 18 let. Takže tohle byla moje škola designu.

Co je pro vás Meet Czech Design jako pro kurátora?

Pro mě osobně je to rok práce – to je z té pracovní stránky. Ale z té druhé naprostá spokojenost. Je úžasné, jak jsme Nový Bor a okolí dokázali rozpumpovat nejen díky sklu, ale i díky prolnutí a přesahům na design.

Možná by stálo za to našim čtenářů přiblížit, co vlastně taková příprava výstavy a takto velký projekt obnáší?

Přípravy výstav jsem měl na starosti už v těch dobách, kdy jsem dělal manažera Bořku Šípkovi, takže jsme dělali ohromné výstavy po celém světě. Samozřejmě je tam několik měsíců práce na té teoretické přípravě a na výběru objektů. Pak je fyzická práce v horizontu měsíce, kdy musíte jednotlivé kusy vybrat, vyčistit a zabalit. Když posíláte kusy do New Yorku, musíte ručit za to, že tam přijdou v dobrém stavu. Pak už se pomalu krátí čas a najednou je poslední týden a pak hodiny, kdy odpočítáváte do zahájení vernisáže. Tam už nemůžete usmlouvat nic z toho, co jste nestihli, takže se musí stihnout všechno.

Dá se stihnout vždy všechno?

Já jsem byl Bořkem vedený k maximalismu. Takže jsme se v tom nasazení potkávali. To je vlastně takové až rajcovní u uměleckého světa, že u umělců, aby ze sebe vydali maximum, často musí přijít ten moment poslední chvíle, což zase pro čistě pragmatického manažera je něco opačného.

Festival ještě sice neskončil, ale i tak by mě zajímalo, jaké máte zatím dojmy?

Celou dobu je člověk nervózní a ptá se sám sebe, jestli jsme ten koncept opravdu komunikovali správně a zda bude jednoznačně pochopitelný. Ale musím hrdopyšně říct, že za poslední dva dny jsem dostal samou pozitivní zpětnou vazbu jak od majitelů, tak od návštěvníků. Takže to, co tady vidíte, se podle mě skutečně povedlo, zvládli jsme to na jedničku a já vždycky říkám, že to je hlavně díky sklářům, protože to jsou ti, kteří stojí za tím konkrétním kusem.

vavra.jpgRozhovor s Davidem Vávrou

Ve své tvorbě se věnujete metodě, která se nazývá fusing. O této metodě jste mluvil i ve své přednášce, kterou si naši návštěvníci MEET CZECH DESIGN mohli poslechnout. Co je fusing pro vás?

Fusing přináší radost, psychoterapii a pak možná i radost ostatním, protože to je metoda, která je podobná tvorbě koláží.  Může se s ní pracovat dost podobně, protože dáváte barevná skla přes sebe a protože sklo je velice milosrdný a výtvarný materiál, tak náhoda spíše pomáhá, než že by ubírala. Vlastně aniž byste znali sklářské techniky, které jsou strašně těžké, tak přes sebe můžete dávat sklíčka, posypat frity a pak to zapečete. To sklo pak teče, dělá bubliny, a když do toho posvítíte, tak mu dáte pohyb, takže to sklo se se sluncem proměňuje a ožívá, což je další jeho krásná vlastnost.

Mluvíte o fusingu skutečně nadšeně. Co vlastně to nadšení způsobuje?

To je tak, že architekt je vlastně takový otrok stavebnictví a musí překonávat určité překážky během výstavby. Ty překážky jsou ale také součástí výsledného díla. Pak většinou přijde výtvarník, který jako král osadí to výtvarné dílo. A já jsem si řekl, proč já teda trpím na těch stavbách a mám tu poslední fázi té rozkoše přenechat někomu jinému. Navíc to ještě tomu výtvarníkovi musím vždycky vysvětlovat. Tak jsem zcela drze vstoupil a uchvátil si tento prostor pro sebe, přičemž mi tedy přináší tu kýženou radost.

To mě navádí k jednomu z Vašich výroků, který je často parafrázován, a sice že architektura by měla sloužit lidem. Stále to podle vás platí? 

Role architekta je služebná a má sloužit tomu, kdo skládá nemalé finanční prostředky – ten by se tam potom měl cítit jako král. A k tomu, aby se cítil jako král, se nesmí ty věci samy prezentovat a působit, že ten, kdo ty věci platí, je tam navíc. Což se dnes vlastně tak fotografuje, budovy působí pak jako nějaký estetický koncept, kde jakékoliv dítě a jeho hračka překáží a nemá tam co dělat.

Co pro vás znamená design?

Nevím, jestli je design samostatná disciplína. Já bych to radši měl v rámci profese, tedy architekt by měl dům navrhnout až po kliku a neodděloval bych kliku od domu. A stejně tak bych viděl, když někdo navrhuje šperk, tak je to šperk a nikoliv design. Já příliš samotnému designu nevěřím. Myslím, že ti jednotliví výtvarníci v různých oborech by to měli zvládnout. Samotný designér se mi zdá, že je jedna profese vytržená z kontextu. Ale na druhé straně každá práce, která přináší pozitivní energii, je dobrá. Design radost přináší, tak je to dobrá věc, takže to beru.

peterolah.jpgRozhovor s Peterem Olahem a Larsem Kemperem

Na Meet Czech Design běží současně dvě vaše výstavy. Pro pořádek bych nejdřív věnovala pozornost projektu pro výjimečné studenty – Flowers for Slovakia. Co tento projekt vlastně znamená?

Peter: Flowers for Slovakia je takové odevzdávání. Když vám dám květinu, vyjadřuji vám úctu nebo vám dávám nějaký dar. Náš projekt má v sobě dvě roviny, jednou z nich je propojení studentů s designovými profesionály, kteří jim dokážou odevzdat nějaké zkušenosti. Následně také propojení s výrobci, od kterých mohou získat know-how, dokážou pro ně tvořit a můžou být do budoucna jejich zaměstnanci, jejich designéry. Na druhé straně je tam potom slovenský rozměr, kdy určitým způsobem pomáháme Slovensku, protože ho prezentujeme ve světě. Projekt vznikl na Slovenské technické univerzitě, je to tedy vázané na Slovensko, ale zároveň Flowers for Slovakia není nějaký nacionální projekt. Jsme otevření a v projektu jsou i studenti z jiných zemí, z ČR, z Rakouska. Stejně tak i designéři, které zveme, jsou z různých zemí. Stále více do toho vstupuje mezinárodní rozměr.

Jak se pozná nejlepší z nejlepších studentů? Jak vybíráte studenty do projektu?

Peter: Při prvním běhu projektu nikdo Flowers for Slovakia neznal, čili i ten okruh studentů byl zpočátku omezený. Koncept jsme postavili na začátku tak, že vybereme více studentů a necháme je spolu soupeřit, tak, jak je tomu skutečně v designových studiích. Takže studenti spolu navzájem soupeří a z toho vykrystalizuje „core tým“ projektu. Takto to bylo při první výzvě. Když jsme ale vyhlásili druhou výzvu před dvěma lety, odezva byla extrémní a měli jsme na výběr obrovské množství portfolií. Takže užší výběr se dělal skrze více kol, první předvýběr dělala už ředitelka Michaela Lipková spolu s dalšími lidmi. A tak se postupně tvořila špička a my museli vybrat „creme de la creme“, jak se říká. Jak se ukázalo už jindy, i z tohoto výběru je jen určitá část opravdu tak motivovaná, že to dotáhne k dokonalým výsledkům.

Druhý váš projekt s názvem Gastarbeiter se týká vaší společné tvorby. Můžete ho nějak přiblížit našim čtenářům?

Peter: Gastarbeiter jsou takové naše volnočasové aktivity, když to přeženeme. Protože Lars i já pracujeme pro mezinárodní firmy a děláme průmyslový design, který je relativně přísně definovaný, relativně jasně svázaný. Proto jsme si řekli, že chceme dělat něco jiného, pro rozptýlení. Jsme designéři, takže projekt je pro nás ukončen, když je design hotový, když tedy výsledek vypadá tak, jak chceme. Nikdy jsme nepřemýšleli nad nějakou komerční stránkou toho projektu. Za roky Gastarbeiteru jde vlastně o relativně drahé hobby, kdy to děláme z nadšení.
Lars: Oba pracujeme pro velké korporace v oboru průmyslového designu, který je ke kreativitě poměrně přísný. Je tedy přirozené, že se brzy ocitnete blízko syndromu vyhoření. Proto se tolik snažíme najít si prostor, kde budeme moci tvořit a vytvářet nové věci. A nejsme tak neúspěšní. J Je toho mnoho, co jsme za ta léta společně udělali, mluvíme o dlouhém čase, celé dekádě. Také je to spolupráce naplňující. Možná tam není vidět ekonomický efekt, ale je to pro nás životně důležité. Pomáhá nám to osvěžit naše mozky, což je skutečně zásadní.

Obě vaše výstavy jsou pro českého návštěvníka k vidění pouze po dobu MEE CZECH DESIGN. Mají naši čtenáři možnost vidět je i jinde?

Peter: Obě výstavy mají odbyté premiéry doma, ve svých zemích, a putují po celém světě. Například s Flowers for Slovakia jsme se teď vrátili z Berlína, kde jsme byli oceněni za výjimečný počin v rámci vystavovatelů. Projekt Flowers for Slovakia – Handle with Care je na konci a symbolicky dnes uzavírá svou cestu na místě, kde začal. Netvrdím, že nemůže být vystavován dále, to ne. Ale teď na něj spíše naváže projekt Lost & Found, s nímž jsme se vrátili z Polska a budeme se snažit dostat do Milana na Design Week. To je samozřejmě důležitý mezník pro studenty, protože vystavovat na tomto Design Weeku je pořád takový velký sen.

libena.jpgRozhovor s Liběnou Rochovou

Vaše jméno je spojováno spíše s materiály, jako jsou látky a papír. Přesto vím, že v roce 2008 jste tady v Novém Boru a konkrétně v této sklárně již pracovala na projektu s panem Petrem Novotným. Jaká byla vaše cesta ke sklu?

Já mám ke sklu velkou úctu a obdivuji práce českých sklářů všude ve světě. Měla jsem nějakou novou ideu na tvorbu a s nápadem v hlavě jsem se šla poradit za Danou Zámečníkovou, která mě poslala za klasou ve svém oboru panem Petrem Novotným. Tak jsem se za ním s trémou ze své troufalosti, protože chci dělat něco, ačkoliv nejsem sklář, vypravila. Panu Novotnému se to hned líbilo, tak jsme to zkusili a vznikla Pocta sklu, tedy šperky navržené k šatům. Přehlídka byla v DOXu v rámci Designbloku, kolekce byla nominována na Czech Grand Design a potom jsem s tím měla výstavu a přehlídku v New Yorku, některé z těch objektů byly v Bruselu a tak různě.

A od té doby jste pracovali na nějakém jiném projektu?

No, měla jsem to v plánu, ale bohužel jsem se k tomu pod tíhou jiných pracovních povinností, kdy učím na UMPRUM a mám svou vlastní práci, nedostala.

A teď tedy přišla zase nabídka na spolupráci v rámci Meet Czech Design?

Je to tak, jak říkáte. Zavolal mi David Sobotka, že má pro mě tuto nabídku, a já jsem nabídku přijala se skutečným nadšením. Teď jsme po třech hodinách mého workshopu a skutečně jsem si to užila. Samozřejmě skrz úctu k českým sklářům jsem sem jela opět s velkou pokorou a uvědomuji si stále svou troufalost. Ale najednou jsem se ocitla v tom stejném pocitu jako minule. Předtím Petr Novotný, teď Petr Kuchta, oni oba zhmotňují moje představy. Mezi námi musí být určité napojení. Já mám ideu v hlavě a nedělám přesné kresbičky, protože si chci spíše navodit pocit a s tím pak dále pracovat. Mám ráda spolupráci na takové úrovni, že přináším nápady a sklář mi řekne, co jde a co nejde. Já chci jeho přínos, jeho vědomosti, jeho šikovnost, aby k tomu společnému propojení došlo. Vždycky k němu i já přistupuji s velkým respektem, jako ke skvělému skláři, který do toho dá i trošku svojí tvorby. Musíme se oba poslouchat, aby to fungovalo. A to je pak nádherné. Tak jako dnes.

To je ale opravdu štěstí, že se takto potkáte a sehrajete. Asi to jistě ve vaší profesi takto není vždy. Nebo se pletu?

No přesně, to je zázrak, tak jako s Petrem Novotným nebo Petrem Kuchtou to není vždycky. Já jsem pracovala i s umělci z jiných oborů a vím, že by to tímto stylem nefungovalo. V tomto případě to ale funguje, protože mezi námi existuje vzájemný respekt, úcta a vlnová délka. Jsem moc ráda, že se moje vědomosti zase posunuly dál, a chci si tady udělat sklářský kurz. Chci se naučit foukat a základy sklářství, protože chci o tom řemesle vědět víc. Nebudu se ale pasovat hned mezi sklářské umělce, to vůbec ne, akorát potřebuji zhmotnit ty svoje představy.

Jak hezky popisujete svůj vztah ke sklu, tak se mi vybavilo, že vy jste vlastně tvořila už někdy dříve tuším pro Jablonex, je to tak?

Ano, ano, to je strašně let, někdy v 80. letech jsem pro ně dělala kolekci šperků. Pracovala jsem na tom ještě s Evou Novákovou, jejich designérkou, a dělali jsme jak ze skla, tak z komponentů, které tehdy byly. Pro mě to ale byly pořád malé věci, takové moc filigránské, já jsem chtěla větší. Ale myslím, že i tak vznikla velmi vydařená kolekce a ty moje představy výtvarníci zpracovali dobře. Další krok ke sklu byl v 90. letech. To jsem byla týden v Jablonci a objížděla jsem všechny manufaktury, které vyrábí sklo, abych poznala, co dělají a jak ta výroba probíhá. Na to navázala v roce 1995 přehlídka, kde jsem už se sklem pracovala, skleněné byly třeba knoflíky, ale pořád jsem vnitřně cítila, že chci vytvořit velké objekty jako třeba dnes.

Dnes jste na workshopu spolu s Petrem Kuchtou vyráběla šperky pro paní Gulliverovou. Kde bude možné vidět výsledek?

Ráda bych to představila na Designbloku v říjnu.

Na závěr bych se chtěla zeptat na jednoduchou otázku, kterou mi zodpovídají všichni hosté Meet Czech Design. Co pro vás osobně design znamená?

Já bych řekla, že design pro mě znamená tvorbu, realizování mých snů. 

Navštivte také další akce

Boty, které dobývají svět

Zlín, 1.–3. 5. 2014

Tajemství za skleněnou oponou

Nový Bor, 13.–15. 6. 2014

Pavučina designu

Praha, 8. 9. – 19. 10. 2014

Roztočte kola designu

Mladá Boleslav, 12.–14. 9. 2014

Mozaika grafického designu

Brno, 2.–5. 10. 2014